Mladá kapela, která v průběhu korony zaznamenala přímo raketový start. BLACK MIDI. V roce 2019 hrají v podzemí klubu Underdogs a o tři roky bez problému zaplní Meet Factory, případně hrají ve večerních časech na velkých festivalech. Co se to stalo? Jednoduše po úspěšném debutu vydali ještě lepší druhé album. Od roku 2019 do sestavy integrovali saxofon a klávesy, což značně obohatilo jejich zvuk. Současná podoba kapely je tak velmi výbušnou směsí. Jazzrock na steroidech? Instrumentálně nabušený progresivní punk? Mathrock? Je tam vše a nic si neusurpuje dominanci. Jejich hudba je přehlídkou extrémů v dynamice a skvělých instrumentálních výkonů.

Předkapely se ujímá dvojice nazvaná jednoduše O. Kombinace bicích a barytonsaxofonu by asi za normálních podmínek mohla působit poměrně minimalisticky. Žesťová sekce kapely je nicméně prohnaná přes bohatou škálu efektů, které dodávají výslednému zvuku potřebnou šířku. Některé skladby jsou variací na známější motivy, jiné originální. Slečna za bicími hraje poměrně úsporně, zvuk je díky pouhým dvěma nástrojům pěkně čistý a čitelný. Ve výsledku sympatický set, který naplnil bez výhrad roli předskupiny. Prostě předkrm. Vkusný. S hlavních chodem však nesrovnatelný.

Počínaje prvním dojmem. Intro ve stylu věhlasných uvaděčů starých boxerských zápasů přivádí na scénu kapelu, která začne ihned střílet ostrými. První skladbou je totiž „John L“, taneční rozjuchaná úchylnost, která staví na disharmonickém motivu, který nelze nemilovat. Ten ve své podstatě nepříjemný, melodický postup do vás kapela tepá tak dlouho, dokud nepodlehnete. Londýnská vycházející hvězda tak hned z kraje dokázala frontálním útokem přetáhnout všechny přítomné na svoji stranu, a navíc i překvapit. Na většině koncertů totiž BLACK MIDI začínají písní „953“ z alba „Schlagenheim“.

Stojím hned pod bubeníkem Morganem Simpsonem a sleduji jeho neuvěřitelně dynamickou přehlídku rytmů. Ten člověk je ve svém věku neuvěřitelná mašina, která dává kapele tolik potřebný lauf, temperament a instrumentální hravost. Dokáže do bicích řezat jako by hrál hardcorepunk a během okamžiku dokáže zmírnit na jazzového šimrala-hračičku, který by nejraději popadl štětce a nenápadně si vířil. Ulízaný Geordie Greep vedle něj vypadá jako cápek z jiného světa. Nemůže být větších protikladů. Nesměle vyhlížející kluk s kytarou, který se schovává za černé brýle. Přesto to dohromady funguje. Bandu také neuvěřitelně nakopl mladý saxofonista, zpěvák a producent Kaidi Akinnibi, který nejen, že famózně zvládá žesťové nástroje v čele se saxofonem, ale dodává kapele živelnost, která je nakažlivá. Velmi často ho vidíte, jak na scéně skotačí s basákem Cameronem Pictonem, se kterým se vzájemně špičkují.

Po dlouhé době vidím koncert, ze kterého přímo sálá mladistvá energie a současně má skvělé netriviální muzikantské výkony. Byla to paráda. BLACK MIDI rozsekali Meet Factory na nudle. Hodně zajímavá byla i skladba obecenstva. Přišlo mi, že tam úplně chyběla střední generace. Objevilo se pár androšů, kteří jako by utekli z PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE, a pak tu je generace dvacet plus mínus autobus. Je super vědět, že omladina na koncerty chodí a dokáže vytvořit atmosféru, jakou jsem už dlouho nezažil. Koncert byl navíc skvěle postaven výběrem skladeb, aby zúročil širokou paletu emocí, které BLACK MIDI do svého materiálu dokáží napěchovat. Od tanečních pártysongů, přes agresivní, téměř noiserockové světy, až po melancholicky zahloubané jazzrockové cajdáky. Bylo tam vše! Příště jdu zas.